ČSN EN 1096-1 Sklo s povlakem: definice a klasifikace

Sklo s povlakem je podkladové sklo, na které se nanesla jedna nebo více tenkých pevných vrstev anorganických materiálů. Povlak mění prostup a odraz světla a slunečního záření, propustnost pro ultrafialové záření, emisivitu nebo dodává samočisticí funkci. Vlastnosti povlaku se podle ČSN EN 1096-1 nedají posuzovat odděleně od skla, na kterém je: výrobkem je vždy kombinace podkladového skla a povlaku.

Povlak se nanáší buď přímo na pás skla float při jeho výrobě, ještě před řezáním, nebo dodatečně na jednotlivé tabule u výrobce či zpracovatele. Používají se chemické postupy, při kterých povlak vzniká chemickou reakcí z kapaliny, páry nebo prášku, a fyzikální postupy ve vakuu, například katodové rozprašování. Podkladem může být základní sklo, zvláštní základní sklo, zpevněné, tvrzené i vrstvené sklo. Pro objednávku je důležité rozlišení, které norma zavádí: sklo s povlakem určené k tvrzení získá své konečné vlastnosti teprve tvrzením, kdežto tvrditelné sklo s povlakem si je při tvrzení zachová.

Výrobce musí udat vlastnosti skla s povlakem ve čtyřech oblastech spektra: propustnost pro ultrafialové záření, prostup a odraz světla a barvu, prostup a odraz slunečního záření se solárním faktorem $g$ a činitelem stínění a normálovou emisivitu $\varepsilon_n$. Měří se podle EN 410 a EN 12898. U skla použitého jako monolitické zasklení norma výslovně požaduje výpočet solárního faktoru a stanovení součinitele prostupu tepla; ten se počítá podle EN 673 a měřit se smí jen tam, kde je výpočet obtížně proveditelný. Solární faktor se může změnit, když se zamění vnitřní a vnější strana skla.

Jádrem normy je klasifikace. Výrobce zařadí sklo s povlakem do jedné z pěti tříd podle toho, kde smí povlak v zasklení být, protože poloha určuje, jaké vlhkosti, nečistotám a otěru bude vystaven. Třídy A a S snesou povlak na vnější straně, třída B jen na vnitřní straně monolitického zasklení a třídy C a D patří výhradně do dutiny izolačního skla. Trvanlivost odpovídající třídě se prokazuje zkouškami podle EN 1096-2 (třídy A, B a S) nebo EN 1096-3 (třídy C a D).

Poslední část normy se věnuje vzhledu. Vady mohou pocházet z podkladového skla, nebo z povlaku; vada skla, kterou povlak zvýrazní, se posuzuje jako vada povlaku. Norma popisuje osvětlení, vzdálenost a úhel prohlídky a kritéria přijatelnosti pro vady jednotnosti, skvrny, tečky, dírky, shluky a škráby.

Kde se s normou potkáte v praxi

Nejdřív při specifikaci: v zadání nestačí napsat „sklo s povlakem“, je potřeba určit třídu povlaku, na které ploše zasklení má být a zda se sklo bude tvrdit. Záměna strany povlaku při výrobě nebo zasklení může změnit solární faktor a povlak třídy C nebo D mimo dutinu izolačního skla je použitý v rozporu se svou třídou.

Druhá typická situace je reklamace vzhledu fasády: barevné rozdíly mezi sousedními tabulemi, skvrny, tečky nebo škráby v povlaku. Norma určuje, jak se má sklo prohlížet a co je ještě přípustné. Rozdíly v barvě i krátké škráby přitom posuzuje podle toho, zda jsou za normových podmínek vizuálně rušivé.