ČSN EN 16612 Únosnost příčně zatížených tabulí skla

ČSN EN 16612 dává metodu, jak výpočtem stanovit únosnost skleněných tabulí podepřených po hranách a zatížených kolmo k rovině. Typicky jde o vítr, sníh, vlastní tíhu šikmého skla nebo změny tlaku v dutině izolačního skla. Norma se týká skla použitého jako výplň a postupuje podle zásad EN 1990; zatížení se berou z EN 1991. Protože jsou výplně v nižší třídě následků, než na kterou se vztahuje EN 1990, uvádí norma pro ně vlastní dílčí součinitele zatížení. Doplňuje i kombinační součinitele pro změny tlaku v dutině, které Eurokódy neřeší.

Jádrem normy je návrhová pevnost skla v ohybu. U chlazeného skla vychází z charakteristické pevnosti a upravuje ji součinitel trvání zatížení $k_{mod}$, součinitel profilu povrchu (vzorované nebo pískované sklo má pevnost nižší) a součinitel pevnosti hrany $k_e$. Ten je roven jedné, když jsou podepřené všechny hrany; u skla podepřeného na dvou nebo třech stranách, kde je hrana namáhaná ohybem, může být menší. U tepelně tvrzeného, zpevněného a chemicky zpevněného skla se k pevnosti přičítá příspěvek předpětí s vlastním dílčím součinitelem. Sklo tvrzené ve svislé poloze, zavěšené v kleštích, má tento příspěvek nižší než sklo tvrzené vodorovně.

Napětí a průhyb se počítají z návrhového zatížení podle geometricky lineární teorie ohybu desek. U tabule prostě podepřené po celém obvodu, jejíž průhyb překročí polovinu tloušťky skla, může lineární výpočet napětí i průhyb značně nadhodnotit, a smí se proto použít geometricky nelineární teorie. Příloha B pro ni uvádí vztahy pro obdélníkovou tabuli. U vrstveného skla se počítá napětí v každé vrstvě a smí se zohlednit smykový odpor mezivrstvy, jejíž vlastnosti se mění s teplotou a délkou zatížení. Jako zjednodušení nabízí příloha D výpočet s ekvivalentní tloušťkou. U izolačního skla se počítá každá tabule zvlášť: uzavřený plyn přenáší zatížení z jedné tabule na ostatní a změny teploty a tlaku vzduchu v dutině vyvolávají vlastní zatížení. Rozdělení zatížení mezi tabule dvojskla a trojskla popisuje příloha C.

Sklo má podle normy vydržet i bez zjevného zatížení aspoň krátkodobé rovnoměrné zatížení 0,4 kN/m². Informativní příloha A vysvětluje, odkud se vzaly doporučené hodnoty: charakteristická pevnost plaveného skla vychází ze zkoušek 741 tabulí a součinitel trvání zatížení z koroze skla vyvolané napětím. Dílčí součinitele materiálu, součinitel trvání zatížení a součinitel pevnosti hrany jsou parametry, které se podle úvodu normy stanovují na národní úrovni.

Kde se s normou potkáte v praxi

Kdykoli je potřeba doložit tloušťku skla v okně, fasádě, střešním zasklení nebo prosklené stěně, a to výpočtem, ne odhadem podle tabulky dodavatele. Pozornost vyžaduje hlavně volba součinitele trvání zatížení, volné hrany a izolační skla, u nichž se k větru a sněhu přidává zatížení od změn tlaku v dutině. U vrstveného skla záleží na tom, zda a jak se počítá se spolupůsobením mezivrstvy.

Norma se hodí i při sporu o prasklé nebo příliš prohnuté sklo. Ukáže, zda tabule měla pro dané zatížení dostatečnou únosnost, nebo zda příčinu hledat jinde, třeba v uložení, poškozené hraně nebo teplotním namáhání.